Na NP ČSKe dorost – junioři až na výjimky bez pozitivního překvapení

Pochopitelně, že se nám do pořadatelství NP jako Pražského svazu v dnešní době moc nechtělo, ale díky obětavým rodičům, a že jich bylo, vše proběhlo bez závad, a i když se soutěž protáhla, nakonec konec dobrý, všechno dobré. V dnešní době je to zvláště s pražskými závodníky ne příliš radostné, a to i v ostatních sportech, a tak je člověk nakonec vděčný, když se vůbec najdou tací, kteří trénovat chtějí a přijdou i na závody. Soutěžit s kluby, které jsou na tom z jiných krajů podstatně lépe, je dnes takřka zbytečná snaha a nostalgicky vzpomínat na časy, když náš klub byl po léta v čele všech klubů ČR by bylo zbytečné. Doba se mění už pěkných pár let a i sporty, kde proti karate je reálná vize být někdy nejlepší a tím sportem se živit, mají těžkosti najít mladé talenty a udržet je až do seniorského věku.

Ale zpátky k národnímu poháru. Jediná, která je schopna v momentální době konkurovat špičce ČR, je Barborka Šťastná- a to i kdyby se všichni ostatní postavili na hlavu. Naběhané desítky km o prázdninách i mimo ně a snaha plnit veškeré požadavky pro vzestup karate byly vidět i na této soutěži, kde vybojovala stříbro v kumite a bronz v kata. Pochopitelně jsem měl na mysli kumite, v kata do absolutní špičky patří již delší čas Zuzka Augustinová, které vybojovala zlatou medaili mezi ženami. S těmi seniory po odchodu Jindry Pilmanna, Hanky Vašíčkové do masters a dalších jsme dost na štíru. Ti, u kterých jsme se těšili že po létech výcviku začnou sbírat vavříny pro náš klub se vytratili mimo karate, tak že jediný kdo z mužů reprezentoval náš klub je Filip Smutný, který vybojoval 3. místo v kata juniorů a 5.místo v kata mužů a Kuba Slanař, který startoval v kata i v kumite a právě v kumite vybojoval 5.místo. Ještě kdo snesl přísnější měřítko v hodnocení byla Lucka Paterová, která určitým posunem v kata získala 5.místo a v kumite neohroženým výkonem vybojovala stříbrnou medaili. Pak ještě určitý slušný výkon předvedl Honza Stránský i on vybojoval 5.místo a pak se žádné další milé překvapení nekonalo. Tím nechci snižovat třeba výkon Vojty Andrše v kumite ale sportem je třeba žít. Tak že na „rekreačku“ to ušlo.

Kde hledat rezervy. Technikou opravdu převyšujeme většinu závodníků zvláště v kata, ale chybí jistota v nohou, ty na dvě až tři výjimky, pro sport na úrovni ČR doslova katastrofální. Od toho se potom odvíjí i psychika, tedy větší nejistota, není čas ani nefunguje podvědomí a místo vyděšenosti ze samotné demonstrace chybí koncentrace na imaginárního soupeře v kata a taktika na soupeře v kumite. Nakonec ale pod sprškou kritiky, kterou si žádný správný trenér nemůže odpustit si každého výkonu cením, pochopitelně každá medaile je radost i pro trenéra a klub a zvyšuje kredit klubu, ale zase nejsem úplně hysterický, pokud se zrovna nedaří. Jak již jsem psal několikrát. Pokud, karateka i jeho jeho rodič, nepochopí o čem je vlastně karate, co je jeho opravdovým cílem, bude to pro všechny jen krátkodobý tělocvičný úsek, přinášející chvilkový pocit vlastní velikosti, který se ztratí stejně rychle, jako vznikl…